Od poslední F5J akce v seriálu InterTour uplynul týden a už se celý ansámbl přesouvá na Slovensko, konktérně do Dubnice nad Váhom. Na tuto destinaci mám dobré vzpomínky. Svoje F5J letadlo jsem tam tehdy poslal neřízené na exkurzi do města a po marném hledání se mi vrátilo zcela neporušené díky poctivému nálezci a tamní policii. Tento rok jsem již podobný plán neměl, a tak zbývalo vzpomínat na pěkné letecké podmínky, prostředí, organizaci a lidi. Vše se vyplnilo a tak jsem mohl i tento rok zůstat spokojen nejen já, ale i všichni ostatní účastníci... V tomto ohledu si právě Dubnica drží velký standard a vše funguje takřka bezchybně.

Tento rok se na letišti sešlo celkem 50 soutěžících a soutěž probíhala na 10 startovištích. Celkem 5 skupin v osmi kolech a 11 nejlepších postoupuje do tříkolového finále. Ohledně finálových letů se na Slovensku začínají vést různé diskuse a pokusy o " nějaký převrat."

Když před rokem končila největší akce F5J široko daleko s celkem 61 účastníky, jistě si všichni zúčastnění řekli, že se v Bořeticích sejdeme za rok znova. Čas plynul jako voda a za 377 dní jsme opět budovali stanové a karavanové městečko v tomto líbezném koutu jižní Moravy. Tento rok byla soutěž termínově o cca 14 dní později než minulý rok a to mělo za následek dvě základní věci. 1) už nebyly meruňky (což na funkci živočicháře nemá jistě vliv) a za 2) nebyla okolo letiště vysázená kukuřice jako tomu bylo v roce 2013 - Sláva. Soutěžících se sešlo ještě o šest více než loni, i když se tento rok létala "jen" jedná kategorie a to F5J. Tento rok tedy bez malých bohužel... Ostatně, jak by se to stíhalo, toť otázkou. Takže nakonec je to asi dobře. Celkem bylo přihlášo 67 soutěžících z České republiky, Slovenska, Maďarska, Argentíny, Slovinska, Německa, Rakouska, Polska a Ruska a to je už pořádná skupinka soutěžících.

My jsme vyjížději z Olomouce už v pátek ráno, aby jsme nemuseli chodit stovky metrů ke startovišti. Ti co přijeli až v sobotu ráno, si při závodech udělali pěknou procházku na startoviště. Plocha je tam totiž velká, ale karavany, stany, auta a altány prostě zaberou tak velkou plochu, že se to jinak nedá. Minulý rok se to vše "páskovalo" do jedné řady pod stromy a tak to z konce depa na poslední startoviště bylo opravdu extra daleko (téměř 500 metrů!). Z tohoto důvodu šetření podrážek soutěžících a možná i lepším týmovým a národnostním vztahům se tentokráte stavěly řady rovnou tři a tak se to dalo odchodit docela v klidu. A jak se liší soutěž v roce 2013 se soutěží v roce 2014? V první řadě jsem měl z celé akce lepší pocit než minulý rok.

Není tomu tak dlouho, co bujela na modelářských serverech plamenná debata nad tím, zda má být v termických kategoriích větroňů striktně zakázáno používání stabilizačních systémů – tedy chytrých krabiček, které pomocí gyr, akcelerometrů a bůhví čeho všeho ještě mají za úkol zajistit, aby letadlo nezávisle na pilotovi udržovalo definovanou letovou pozici a směr.

Kámen úrazu byl zejména v tom, že termické kategorie nejsou primárně o tom, aby to, zjednodušeně řečeno „letělo rovně a klidně“, ale „aby to tam vydrželo co nejdéle“. Takže samotná stabilizace není na první pohled nic, co by pomohlo soutěžnímu pilotovi k lepším výsledkům. První pohled ovšem často klame… Objevovaly se názory, že je schopna držet ustálenou zatáčku (opravdu je, ale trošku jinak, než si termické kroužení představuje pilot, co už má něco nakrouženo), bude minimalizovat pilotovy zásahy do řízení a tudíž se postará o lepší aerodymickou čistotu celého letu... a tak dále.

To se tak jednoho dne rozhodnete, že si vymyslíte kategorii. Rok odlétáte v testovacím režimu, potom rok s prozatimními pravidly a než se nadějete, stojíte na ploše letiště v Trnávce na přeboru Čech, Moravy a Slezska v kategorii RCEV, který pořádáte společně se spřáteleným klubem. Takhle by se dal shrnout prozatimní vývoj této kategorie. Ale vážně ... LMK Dinoklub a LMK Polanka se rozhodly, že společnými silami uspořádají první přebor a budou chtít najít ty nejlepší z nejlepších pro tento rok.

Objednáte letiště na dva dny, pak TOIku, pojízdné občerstvení, zařídíte centrálu, audio, počítač, obsluhu počítače, Super-rozhodčího a hromadu dalších náležitostí včetně počasí. Jediné, co nemůžeme nějak extra ovlivnit je počet soutěžících. Neříkám, že to bylo špatné. Z Moravy a Slezska se dostavili téměř všichni, bohužel z Čech jsme měli "jen" soutěžící dva (snad se nepletu doufám).

20. 7. 2014 se na Dinoletišti konaly letos druhé závody RCEV s názvem DINO#2. Předpověď počasí slibovala opravdu teploučko a bezvětří zejména poránu, odpoledne pak nějaký ten svěží větřík. Tentokrát se nám i přes prázdninový termín přihlásilo celkem 19 pilotů. Vzhledem k tomu, že jsme měli 6 startovišť, tak nám jeden přebýval... "Na střídačce" zůstal dobrovolně po zralé úvaze Kristián Zemančík, který se měl ukázat po delší odmlce, ale byl znaven ze sobotní oslavy a vyřešil tak naše dilema, zda jedno startoviště přidávat. Děkujeme Kikino :). Létalo se tedy na 3 skupiny po 6 lidech a vše krásně odsejpalo. Asi se už budu opakovat a možná to už bude i trapné, ale dokud budou jezdit mezi nás obyčejné smrtelníky, musím je vždy zmínit. Opět Malčíci. První dvě kola (čili 6 skupin) byli jediní, kdo vypínal vždy pod 100 metrů.