Přiznám se, že jsem zaměřený spíše na ty "těžší" kategorie než je RCEO, ale po absolvování MČR RCEO musím trošku sebekriticky přiznat, že ta kategorie zase taková snadná není, jak se zdá. Předem je třeba říci, že jsem se na tuto soutěž rozhodl jet na poslední chvíli, kdy jsem zvažoval nad F5J v rakouském Oberpullendorfu, nebo právě nedalekým MČR v kategorii RCEO. Nakonec vyhrála zvědavost, i troška lenosti a jelo se kousek za Olomouc, konkrétně do Dětřichova poblíž Uničova. Chvíli po osmé hodině ranní jsem dorazil na letiště místního leteckého klubu a aut už tam byla pěkná řada, rozhodně více než na klasickém závodu RCEV nebo RCEK. Bylo tam totiž nakonec celkem 34 pilotů, což je opravdu pěkné číslo!

Tak milé děti, dnes si vysvětlíme základní pravidla pro úspěšné soutěžní létání, ozdobené špetkou taktiky a rozumu. Říkáte si, o čem tady blábolím? To je velmi jednoduché a vše se dozvíte v článku. Pojďme tedy na věc, hezky popořadě a jak se sluší a patří. Začneme klasicky. Je sobota, nemusíme do práce a mohli by jsme i vyspávat, kdyby ovšem pár nadšenců z naších řad nepořádalo soutěž v Polance nad Odrou. Protože soutěžím rád, rozhodl jsem se, že k ním zavítám (ostatně jako vždy). A nebyl jsem sám. Dalších 15 lidí dostalo stejný nápad. Mezi osmou a devátou se scházíme na letišti, vytahujeme letadla a pouštíme se na první průzkumy vzduchu. Bohužel, nebe je nad letištěm celé zakaboněné a fouká svěží vítr (jak nečekané v Polance, že ano?). Je nás sice poskrovnu, ale o to více máme šancí, neboť Malča-team se účastní soutěže na Slovensku. Díky tomu se uvolnila první tři místa v tabulce :) a tuhle jedinečnou šanci chtějí všichni využít. Chvíli před devátou se opět pořádá "násed" a v rychlosti se prolétávájí informace, co a jak bude, že se poletí 6 kol a 5 lidí jde do finále. Říkám si, že s pěti lidmi bych teda raději finalé vypustil, ale to na mě nezáleží a tak souhlasím.

Od poslední F5J akce v seriálu InterTour uplynul týden a už se celý ansámbl přesouvá na Slovensko, konktérně do Dubnice nad Váhom. Na tuto destinaci mám dobré vzpomínky. Svoje F5J letadlo jsem tam tehdy poslal neřízené na exkurzi do města a po marném hledání se mi vrátilo zcela neporušené díky poctivému nálezci a tamní policii. Tento rok jsem již podobný plán neměl, a tak zbývalo vzpomínat na pěkné letecké podmínky, prostředí, organizaci a lidi. Vše se vyplnilo a tak jsem mohl i tento rok zůstat spokojen nejen já, ale i všichni ostatní účastníci... V tomto ohledu si právě Dubnica drží velký standard a vše funguje takřka bezchybně.

Tento rok se na letišti sešlo celkem 50 soutěžících a soutěž probíhala na 10 startovištích. Celkem 5 skupin v osmi kolech a 11 nejlepších postoupuje do tříkolového finále. Ohledně finálových letů se na Slovensku začínají vést různé diskuse a pokusy o " nějaký převrat."

Když před rokem končila největší akce F5J široko daleko s celkem 61 účastníky, jistě si všichni zúčastnění řekli, že se v Bořeticích sejdeme za rok znova. Čas plynul jako voda a za 377 dní jsme opět budovali stanové a karavanové městečko v tomto líbezném koutu jižní Moravy. Tento rok byla soutěž termínově o cca 14 dní později než minulý rok a to mělo za následek dvě základní věci. 1) už nebyly meruňky (což na funkci živočicháře nemá jistě vliv) a za 2) nebyla okolo letiště vysázená kukuřice jako tomu bylo v roce 2013 - Sláva. Soutěžících se sešlo ještě o šest více než loni, i když se tento rok létala "jen" jedná kategorie a to F5J. Tento rok tedy bez malých bohužel... Ostatně, jak by se to stíhalo, toť otázkou. Takže nakonec je to asi dobře. Celkem bylo přihlášo 67 soutěžících z České republiky, Slovenska, Maďarska, Argentíny, Slovinska, Německa, Rakouska, Polska a Ruska a to je už pořádná skupinka soutěžících.

My jsme vyjížději z Olomouce už v pátek ráno, aby jsme nemuseli chodit stovky metrů ke startovišti. Ti co přijeli až v sobotu ráno, si při závodech udělali pěknou procházku na startoviště. Plocha je tam totiž velká, ale karavany, stany, auta a altány prostě zaberou tak velkou plochu, že se to jinak nedá. Minulý rok se to vše "páskovalo" do jedné řady pod stromy a tak to z konce depa na poslední startoviště bylo opravdu extra daleko (téměř 500 metrů!). Z tohoto důvodu šetření podrážek soutěžících a možná i lepším týmovým a národnostním vztahům se tentokráte stavěly řady rovnou tři a tak se to dalo odchodit docela v klidu. A jak se liší soutěž v roce 2013 se soutěží v roce 2014? V první řadě jsem měl z celé akce lepší pocit než minulý rok.

Není tomu tak dlouho, co bujela na modelářských serverech plamenná debata nad tím, zda má být v termických kategoriích větroňů striktně zakázáno používání stabilizačních systémů – tedy chytrých krabiček, které pomocí gyr, akcelerometrů a bůhví čeho všeho ještě mají za úkol zajistit, aby letadlo nezávisle na pilotovi udržovalo definovanou letovou pozici a směr.

Kámen úrazu byl zejména v tom, že termické kategorie nejsou primárně o tom, aby to, zjednodušeně řečeno „letělo rovně a klidně“, ale „aby to tam vydrželo co nejdéle“. Takže samotná stabilizace není na první pohled nic, co by pomohlo soutěžnímu pilotovi k lepším výsledkům. První pohled ovšem často klame… Objevovaly se názory, že je schopna držet ustálenou zatáčku (opravdu je, ale trošku jinak, než si termické kroužení představuje pilot, co už má něco nakrouženo), bude minimalizovat pilotovy zásahy do řízení a tudíž se postará o lepší aerodymickou čistotu celého letu... a tak dále.